INFORMACE POSTAVY JEDNOTKY SYSTEMY MESTO MONDALAR
BETA GALERIE KESTAZENI AUTORI
 | CS | EN | DE | FR | 

Postavy a příběhy

  • Wryn Pendragon a jeho příběh | Yana Rane | Ramon Crane | Draven Leander | Mordechai Rane | Malak | Hvězdář
  • Příběh rasy Xel a aliance C'sura | Mordochové, uctívači falešného dračího boha | Měňavci
  • Ritual
    Rituál

    „Uctíváme tě, nasloucháme ti. Dej nám svou moudrost, dej nám svou bolest. Sdílíme ji, snášíme ji.” Tak nějak zní můj krkolomný překlad modlitby, kterou jsem osobně vyslechl při jednom z nesčetných rituálů těchto prapodivných tvorů.

    Dovolte mi, abych se vám představil. Jsem Ra-mei Shebec, ale přátelé mi říkají jen Ra. Pocházím z pouštního městečka Kiva a povětšinou trávím svůj čas tříděním svých poznámek a psaním naučných knih ze všech koutů Mondalaru. Řekl bych, že jsem cestovatel-dobrodruh a pokud jde o poznávání nového, nezaleknu se téměř ničeho… až na pralesní chlupaté pavouky, ti jsou opravdu odporní!

    Když jsem se doslechl o podivném chování trpaslíků z Yzgaru, musel jsem tam odcestovat, abych to blíže prozkoumal. Přivítání v přístavním městě Kog-Badur proběhlo dle plánu - bylo mi nabídnuto místní Medvědí pivo a abych neurazil, opil jsem se do němoty. Druhý den mě krom silné kocoviny čekal i jistý Grumdumir se zprávou, že je vše připraveno. Až po minutovém tichu a pokusu o nahození mé vypadlé paměti jsem si vzpomněl, že jsem mu zaplatil za doprovod k úpatí Železných hor.

    Vyrazili jsme za úsvitu - následující den. Ta kocovina byla silnější, než Černý medvěd z Thorrimu! Mlhavé ráno ještě zesílilo dusivou atmosféru, která nás pohltila. Až na místo, kde se prý podle Grumdumira ozývalo „zlověstné kvílení” a „mrazivé šepoty” jsme šli celkem svižným krokem. Pak jsme ale zvolnili a v jeden okamžik se i úplně zastavili. Sám jsem se pak přistihl, jak se snažím skrčit natolik, abych nebyl za Grumdumirem vidět… za trpaslíkem!

    Před námi se rozehrávalo prapodivné divadlo, plné nesrozumitelných skřeků, kvílení a následně jen tichého šeptání, nebo spíše zaříkávání. Do toho všeho kolem tančily rudé ohně a stíny pokřivených tvorů na nás vrhaly nekonečnou úzkost. Pokusil jsem se zapsat alespoň část textu, který neustále dokola tyto bytosti odříkávaly. Později se mi podařilo rozluštit, že se jedná o zkomolený (záměrně?) dialekt staré trpasličí řeči a díky Grumdumirovi jsme text přeložili.


    Mordoch
    Mordoch

    Po návratu do mého pokoje v hostinci jsem musel neustále myslet na vše, co jsem tam viděl. Na pokřivená těla, která zřejmě patřila kdysi trpaslíkům. Na oběti, které uctívali a klaněli se k nim. Na rytmické dunění bubnů i nepřítomné pohledy ve tvářích těchto uctívačů. Noc na druhý den byla plná nočních můr a v jeden okamžik jsem měl pocit, že pod okny slyším onen mrazivý šepot.

    Druhý den jsem se rozhodl pro jinou trasu, abychom se k místu rituálu dostali z druhé strany. Tím pádem bychom mohli využít přírodních úkrytů za četnými balvany a přiblížit se tak více centru dění. Grumdumir už tehdy dával najevo, že cena, kterou jsem mu zaplatil, plně nevyvažuje riziko, které se mnou musí podstoupit. Souhlasil jsem tedy a jeho odměnu navýšil. K místu mě táhlo nepopsatelné nutkání a zároveň jsem byl vystrašený k smrti - bylo to poprvé, co jsem na svých cestách připustil, že jsem už zašel příliš daleko.

    Cesta druhou stranou byla o něco delší a my jsme k místu dorazili až pozdě odpoledne. Slunce se již sklánělo k obzoru a představa, že nazpět půjdeme za úplné tmy, nám na odvaze nepřidala. I přes to, nebo právě proto jsme pokračovali ještě o kousek dál a ukryli se za prasklý valoun, který nám poskytoval jak ochranu, tak i výborný výhled škvírou. Rituál byl již v plném proudu, když se otočil vítr - vanul přímo od nás! Nezdálo se však, že by tito tvorové měli nějak dobře vyvinutý čich, nebo to na sobě nedali znát.

    Asi o hodinu později bubny utichly a bytosti se jednotně vydaly směrem k hoře, přičemž za sebou táhly krumpáče, kterými zřejmě hloubily tunely. To byl okamžik, na který jsem čekal. Slunce již dávno zapadlo, ale okolní ohně ještě skomíraly v houstnoucí tmě. Vylezl jsem z úkrytu a šel přímo k totemu, na kterém byla přivázaná oběť. Tedy spíše to, co z ní zbylo, neboť se ukázalo, že se jedná o kanibaly. Krom zvířecích lebek, zubů a poházených kostí nebylo v okolí nic, co by bylo něčím výjimečné. Nakreslil jsem tedy rychlý náčrt totemu a přidal jej k obrázku jednoho z tvorů pro mou pozdější dokumentaci cesty.

    Když jsem se otočil, abych pokynul Grumdumirovi k odchodu, ozval se za mnou tichý šepot. Nechtěl jsem se otáčet a vytřeštěné oči trpaslíka mi doporučovaly totéž. Má vrozena zvědavost však zvítězila a já se otočil. Na to, co jsem poté spatřil, nezapomenu do konce svého života a obávám se, že ani po něm. Těžko popsat naším jazykem to, co jsem spatřil, neboť jsem přesvědčen, že to ani nelze. Tvor nebo bytost, která se vznášela nad oltářem, neměla žádný pevný tvar. Ostré hrany se v okamžiku změnily na roztřesené a následně se zase zaoblily. Bytost jako by prostupovala více dimenzí a prostorů, než dokážeme popsat a vnímat. Její šepot byl zároveň i ohlušujícím křikem. V naprosté strnulosti těla, mysli i ducha jsem jen s otevřenými ústy zíral na neexistující nekonečno, rozžhavenou mrazivou pustinu, na absolutní jsoucno. Sám jsem tehdy nenalézal jiná slova, jak tu věc popsat a přitom nezešílet. Trvalo to celou věčnost. A pak jsem upadl do milosrdného bezvědomí…

    Když mě probudili v mém pokoji, byl jsem rád, že je to všechno pryč. Okamžitě jsem si vyřídil vše potřebné pro cestu domů a ještě týž den odplul z přístavu. S sebou jsem si vezl přeloženou modlitbu, dva narychlo nakreslené náčrtky, které jsem po cestě ještě upravil barvami, a pak vzpomínky, které jsou kupodivu až hrozivě živé.

    Ony tvory jsem pojmenoval Mordochy, což znamená „uctívači”, ale spíše fanatičtí. To, co uctívali, měl být podle pozdějších zpráv samotný dračí bůh Arkath, hrdý, odolný a nebojácný drak. Ale já vím, že jeho jméno a pro Mordochy zřejmě i podobu převzala bytost, která mě bude děsit ve snech ještě hodně dlouho.